Jump to content


American Cocker Spaniel

Ze spousty poloochočených psů se vyvinula rozmanitá plemena s odlišnými znaky. Už před 6000 lety chovali lovci a milovníci psů vyhraněné psí skupiny. Malá společenská plemena se v Evropě objevila teprve před 2000 lety, ačkoli lovečtí psi sledovali stopu, vystavovali nebo štvali zvěř již mnohem dříve. Malí psi typu španělů provázeli sokolníky chytající zvěř do sítí. Teprve s vynálezem palných zbraní došlo k prošlechtění psů na plemena určená k vyhledávání zvěře nebo k přinášení úlovku. Větší z těchto „španělů“ pracovali v otevřené krajině, kdežto malí „španělé“ slídili v podrostu. Výběrovým chovem získali tito psi pevně stavěné tělo, hustou srst a citlivou mordu. Podle požadavku sportovců tak vznikl kokršpaněl. 


Historie plemene

V dnešní době rozlišujeme několik plemen španělů – kokršpaněl je nejoblíbenější a nejpočetnější z nich.V roce 1892 byl kokršpaněl uznán English Kennel Clubem za samostatné plemeno: předtím byl kokršpaněl jedním z menších členů rodu pracovních španělů. Prapředky dnešních španělů lze vystopovat několik století zpět, což lze doložit jejich zobrazením na plátnech středověkých malířů.Též první zmínka v literatuře je velmi stará, pochází již z 12. století; kokršpaněl je zde popisován jako malý sportovní pes s výbornými pracovními schopnostmi zvláště při lovu ptáků, ale též jako dobrý společník.V roce 1570 dr. Caius, lékař královny Alžběty I., popsal ve své knize Englishe Dogges dvě plemena španělů: loveckého psa, poněkud silněji stavěného a malého „něžného“ španěla, či španěla „utěšitele“, jak byl nazván pes, jenž léčil svého majitele jen tím, že s ním byl v těsném kontaktu.I král Karel II. byl znám jako velký milovník malých španělů a je po něm pojmenován kavalír king Charles. Menší a větší španělé se začali rozlišovat zhruba až v polovině 19. století, kdy začali být populární psí výstavy. Španělé vážící víc než 11 kg byli označováni jako polní španělé, a těm menším se říkalo kokři. Anglický Kennel Club rozlišil oficiálně několik typů španělů až kolem roku 1890.Moderní kokršpaněl, tak jak ho známe dnes, je výsledkem výběrového šlechtění probíhajícího od konce předminulého století.Jak američtí, tak angličtí kokři mají stejný původ.

Uznávaným předchůdcem obou plemen je černý kokršpaněl, šampion OBO, narozený v Anglii v červnu 1879.

Byl potomkem psa sussexského španěla a feny field španěla. Tehdy byl označován za polního španěla a během své zhruba osmileté výstavní kariéry nebyl nikdy poražen. Šampion OBO a jeho potomci v následujících dvaceti letech ovlivnili více než polovinu všech kokršpanělů, mnoho z nich bylo vyvezeno do Ameriky. CHLOE II byla dovezena po spojení s OBEM. Ve Spojených státech porodila štěňata, mezi nimiž byl OBO II , registrovaný v organizaci American Cennel Club pod číslem 4911. Zdá se, že OBO II byl ve vývoji krokem vpřed. Byl popsán následovně: „Je to kompaktně stavěný malý pes. Jeho hlava je trochu větší, ale dobře nesená, jeho srst je hustá a přilehlá, nohy a tlapky jsou prvotřídní.“ OBO II byl všeobecně označován za „prince plemenných psů“ a byl přijat za vzorového kokršpaněla podle amerického vkusu. V roce 1920 bylo v Americe jen málo kokršpanělů, v jejichž žilách nekolovala krev OBA II.
ROBINHURST FOREGLOW byl jedním z jeho potomků, zdědil všechny jeho typické kvality, byl dobře stavěný, robustnější ve všech směrech a také smělý a nebojácný. 
Dalším krokem vpřed ve vývoji se stal šampion TOROHILL TRADER, potomek Foreglowa, který byl svému předkovi velmi podobný. 

Trader vnesl do chovu mimořádnou moudrost a vznešený výraz. 


Vývoj dvou typů

Zatímco britští chovatelé pokračovali ve šlechtění jimi preferovaného typu kokršpaněla, v Americe se vyvinuly dva „typy“ kokršpanělů – americký a anglický. Výběrové šlechtění, které na přelomu století vedlo ke vzniku typického kokršpaněla, pokračovalo a na konci dvacátých a na začátku třicátých let 20. století vedlo ke vzniku amerického typu kokršpaněla. V roce 1946 American Kennel Club přistoupil na oddělení obou chovných „typů“, u amerického uznal tři barevné rázy: černou, krémovou a vícebarevnou . Chovatelé amerického typu se snažili vyšlechtit plemeno psů kratší ve hřbetě, s kratší a klenutější hlavou, dobře stavěné a s hustší srstí. To jsou v zásadě vlastnosti, které charakterizují i prototyp dnešního amerického kokršpaněla. 

Charakteristika: Sportovní pes a rodinný přítel

Američan je jedním z nejkouzelnějších a nejhezčích plemen psů. Jeho krásná hlava, působivé oči a přepychově osrstěné nohy a tělo vám okamžitě padnou do oka. Jeho bezstarostný, ale účelný pohyb naznačuje sportovní a veselou povahu. Moudrý temperamentní americký kokršpaněl je potěšením pro svého majitele: je veselý, něžný, vždy připravený potěšit a naprosto oddaný svému pánovi. Agresivita a nespolehlivost jsou skutečně vyjímečné, právě pro svou milou povahu je toto plemeno velmi oblíbeno jako domácí mazlíček. Jeho ochota a snadná ovladatelnost mu umožňuje dosahovat významných úspěchů ve výstavních kruzích i na nejvyšší úrovni, ale nijak neovlivňuje jeho lovecké a přinašečské schopnosti. Vždy můžete očekávat, že energický kokršpaněl se při hře v přírodě rozpomene na své původní lovecké určení, a rozběhne se do houštin, aby odtud vyhnal ukrytou zvěř a rozběhne se za ní. Jako domácí mazlíček a společník americký kokršpaněl skutečně vítězí; zeptejte se kohokoli, kdo tohoto veselého psíka vlastní – každý z nich vám řekne, že si život bez něj nedovede představit.

Kokrovi musíte vtisknout svou osobnost, ale ponechat mu jeho vůli.


Pes nebo fena?

U amerických kokrů se projevuje méně rozdílů v chování podmíněným pohlavím, než u jiných plemen. Rozdíly ve velikosti jsou přiměřeně menší. Větší jsou rozdíly mezi psy chovanými pro práci a mezi těmi, kteří jsou určeni pro výstavní účely nebo jako rodinní mazlíčci. Samci kokršpanělů jsou jen nepatrně větší než feny a mají shodný mírný výraz. Prakticky mezi nimi nejsou podstatné rozdíly, obě pohlaví se doma snadno vychovávají. Stejný u obou pohlaví je i stupeň nervozity, předvádění se, vzrušivosti a potřeby pohybu. Feny jsou však klidnější, a proto mají poněkud menší sklon k neposlušnosti než psi. Vyžadují však více mazlení a jsou náchylnější k úzkostnému štěkání. Psi mají o něco větší potřebu se prosazovat; proto samci kokrů ochotněji štěkají při obraně svého teritoria.


Barevnost

Americký kokršpaněl může mít celou řadu atraktivních barev: černou, všechny odstíny krémové, zlaté, červené a čokoládové; černou s pálením a vícebarevné variety: černobílou, zlatobílou, červenobílou, trikolorní (skvrny tří barev), a čokoládovobílou.
Pokud jde o kvalitu srsti, tmavší psi ji mívají hustší. Srst světle zbarvených psů je jemnější než u tmavých, hedvábná.
Strakáči a psi s pálením mohou mít směs husté a jemné srsti.

Ve výstavní kruhu

Americký kokršpaněl se na výstavách chová přirozeně. Je jen málo zajímavějších pohledů, než na dobře předvedeného a bohatě osrstěného zástupce tohoto elegantního plemene, jak se ladně pohybuje ve výstavním kruhu, se záběrem a stylem, které jsou pro američana typické.
Svět výstav je svět, který radikálně změní váš životní styl! Je to zábava, která vám může přinést chvíle napětí i velké vzrušení. Ale za vnějším leskem výstav se skrývá potřeba neustálé práce, obětavosti a vytrvalosti. Svět výstav je na nejvyšší úrovni nesmírně soutěživý a kritický. Ale navzdory rivalitě, která je základem každé soutěžní zábavy, stále se zde navazují velká a dlouhotrvající přátelství.
Pokud má váš pes výstavní kvality, je nezbytné naučit ho základy chování ve výstavním kruhu a vše doma pravidelně procvičovat.
Chování a postoj vašeho psa jsou velmi důležité. Procvičujte pózování svého psa ve vyváženém postoji, který předvádí jeho přednosti. Přední nohy psa by měly být kolmo k tělu a rovnoběžné jedna s druhou. Zadní nohy by měly být postaveny mírně za ocasem a trochu dále od sebe, než přední. Hlavu držte pod bradou tak, aby co nejvíce vynikl krk, přitom můžete zakrýt případnou volnější nebo nevzhlednou kůži.
Nezakrývejte kokršpanělovi rukou obličej. Druhou rukou byste měli držet ocas svého psa v úrovni hřbetu. Váš pes by se měl naučit být trpělivý
a vydržet v postoji alespoň několik minut. Dále byste měli procvičovat pohyb. Nejlepší na předvedení je rychlý klus.
Pes musí držet hlavu vzhůru; je to velmi důležité pro celkovou vyváženost a vzhled.

Péče

Kokršpaněl má vynikající pověst jako společenský pes, jímž skutečně je, ale to neznamená, že jeho chov nevyžaduje péči. Ať se jedná o psa jakéhokoli plemene, pravidelná péče by se měla stát běžnou součástí jeho života. Průběžným kartáčováním a česáním se pes udržuje v čistotě, je upravený, odstraní se odumřelé chlupy, podporuje se tvorba nové srsti a zlepšuje se tonus kůže a svalstva. 
Bylo by velmi neodpovědné pořizovat si psa tohoto plemene, pokud byste na to nebyli připraveni.
Američan potřebuje srst zkrátit každých šest až osm týdnů, a mezi tím navíc časté kartáčování.
Majitel se může rozhodnout svěřit úpravu srsti profesionálnímu kadeřníkovi nebo chovateli.
Též doporučuji pravidelné čištění očí, uší a análních žlázek.
Zdravé oči jsou jasné a zářivé s jemně růžovými spojivkami, ale s přibývajícím věkem dochází k poklesu spodního víčka. V tomto záhybu se hromadí sliz a prach, který může způsobit zánětlivá onemocnění očí. Těžké převislé uši mohou způsobit nadměrnou tvorbu mazu nebo záněty. Sledujte ušní maz, záněty nebo pach a odstraňujte z ucha případná cizí tělesa, např. semena trav. Pravidelné ošetřování psa vám zaručí, že se obejdete bez veterinární péče i tehdy, až dosáhne vyššího věku.

Specifické problémy plemene

Stejně jako ostatní čistokrevná plemena psů, i američtí kokršpanělé mohou mít několik dědičných vad.
V jejich případě nejzávažnější postižení tvoří dědičné oční choroby. Nejrozšířenější jsou: dědičný šedý zákal (katarakta) a progresivní atropie sítnice (PRA). Nikdy se zřejmě nepodaří vymýtit tato postižení, ale odpovědní chovatelé usilují o jejich potlačení a snaží se minimalizovat rizika spojená s přenosem dědičných chorob – promyšleným chovným programem a každoročním vyšetřením svých chovných zvířat specializovaným veterinárním lékařem. Tito chovatelé se mohou prokázat kopiemi certifikátů o vyšetření očního pozadí.

Historie chovu u nás

Otcem prvního k nám dovezeného amerického kokršpaněla byl hnědý Ch. USA BeGay’s Phillip S. Hershey z kennelu BeGay. K prvním úspěšným psům z této chovatelské stanice patřil červený Ch. USA Artur Action , otec 39 šampionů USA.
Dalším významným psem byl trikolorní Ch. USA BeGay Tan Man , nejlepší vícebarevný pes konce šedesátých let. Byl otcem 28 šampionů USA.
Chovatelská stanice BeGay je známá hlavně svým zaměřením na chov hnědých, hnědých s pálením, hnědobílých a trikolorních amerických kokršpanělů. Po více než desetiletém působení (do roku 1983) odchovali 12 šampionů USA těchto vzácných a atraktivních barev.
Na počátku 70.let se v tomto kennelu z hnědobílého otce BeGay Harry Hershey narodil hnědý Ch. USA BeGay’s Archie B. Hershey , jehož nejznámějším synem byl BeGay’s Karcher C. Hershey . Ačkoli sám se šampionem nikdy nestal, byl otcem několika šampionů USA těchto atraktivních barev. Jedním z nich byl hnědý Ch. USA BeGay’s Phillip S. Hershey , z červené matky BeGay’s Big Red, pravnučky BeGay Tan Mana.
Jak již bylo zmíněno byl otcem prvního američana dovezeného do Evropy v roce 1976, čímž začala jeho výstavní kariéra.
Byl též vystavován v roce 1977 na MVP v Brně, kde získal titul CACIB. Díky své neobvyklé barvě byl vyhledávaným plemeníkem. V únoru 1977 bylo do ČSSR dovezeno dvouměsíční štěně zlatobílé barvy, náš úplně první zástupce plemene americký kokršpaněl.
Jmenoval se Arco von Kurfürsten Quell, narozený 28. 11. 1976, ČLP 1 (BeGay’s Phillip S. Hershey x Cleavean’s Golden Zomby). Pocházel z německého chovu. Arko byl dárkem pro jednoho z funkcionářů Českého mysliveckého svazu, jenž sdružoval občany, kteří vykonávali právo myslivosti; pečoval o chov a výcvik loveckých psů a řídil loveckou kynologii. ČMS sdružoval kluby slídičů, honičů a barvářů.
Nové plemeno bylo zařazeno do Klubu chovatelů loveckých slídičů, který zastiňoval chovatele španělů, křepeláků a retrívrů; čítal tehdy kolem tisíce členů. ČMS organizoval každoročně několik oblastních výstav, při některých z nich se konaly i speciální, později i klubové výstavy. Především se všichni společně podíleli na výcviku psů pro mysliveckou praxi a na pořádání loveckých zkoušek.
Byly stanoveny podmínky k uchovnění pro nové plemeno: věk 18 měsíců; jedna jakákoli výstava u nás po 12-ti měsících věku, kde pes obdrží známku V (výborná) nebo VD (velmi dobrá) a fena V, VD nebo D (dobrá); plnochrupost. Lovecké zkoušky povinné nebyly. Toto vše mělo platit až do počtu deseti chovných psů a deseti chovných fen. Desátá fena byla uchovněna v roce 1985, desátý pes v roce 1987. Každý mladý jedinec musel též absolvovat jarní svod.
Podmínky uchovnění se poprvé změnily od 1. 1. 1988 – známka D pro fenu již nebyla dostačující, pes i fena museli získat V nebo VD a museli absolvovat jakoukoli zkoušku z loveckého výkonu. Toto platilo do roku 1990, kdy byla zkouška jako jedna z podmínek chovnosti zrušena.
Od roku 1991 musel adept o uchovnění získat ocenění na dvou výstavách, z toho jedno na výstavě vyššího typu (klubová, národní, mezinárodní), a poté se zůčastnit svodu, tj. bonitace, při které byl poradci chovu ohodnocen body, jejichž počet rozhodoval o uchovnění.
V chrupu smějí od té doby chybět dva zuby – P1 a M3.
Arko dobře zapadl do své nové rodiny, byl všestranně využitelný, aportoval, dohledával postřelenou zvěř, pracoval na barvě, přinášel kachny z vody; byl i vynikajícím výstavním jedincem.Na MV v Brně v roce 1979 získal CACIB a stal se nejkrásnějším psem dne. Tímto se automaticky, v té době, stal držitelem titulu Ch. ČSSR. Též se stal Klubovým vítězem 1978 a vítězem NV v Nitře, a tím vítězem SSR. Ve věku pěti let byl, bohužel, zcizen svému majiteli; tím náš chov přišel o jediného chovného psa!
Arkovou partnerkou se měla stát zlatá fena, též z Německa.
K velké škodě však nepřežila transport, krátce po přistání letedla uhynula. Náhradou za ni přišla na podzim 1977 fenka černá.
V polovině 70. let bylo do jedné z prvních holandských chovatelských stanic „De Cockerbox“ importováno několik psů z USA.
Mezi nimi také Ch. USA Alorah’s Diamond Jim Brady, jenž byl vnukem černého s pálením Ch. USA Hi – Boot’s Such Brass, otce 17 šampionů USA, jednoho z nejvýznamnějších psů poloviny šedesátých let v USA. Jim Brady byl v Evropě vyhledávaným krycím psem. Mimo jiné byl spojen v Německu s černou fenou Guni von der Stöberburg , ze které se 22. 6. 1977 narodila černá fenečka Assi von Grüner Born . Byla to právě ona, která jako druhý zástupce plemene americký kokršpaněl a první fena, byla dovezena do pražské chovatelské stanice Domino . Dostala ČLP 2.
Tato fena zdárně odchovala první vrh amerických kokršpanělů u nás. Štěňata byla čtyři: zlatá fena, dva zlatí a jeden černý pes.
Narodila se 27. 2. 1980. Dalším zástupcem plemene, ČLP 3, byl černý pes ze Švédska, který nebyl nikdy vystavován ani uchovněn.

Standard plemene

Všeobecný vzhled:Americký kokršpaněl je jedním z nejmenších loveckých psů. Má pevný kompaktní trup s čistě tvarovanou, jemnou hlavou,
která je s celým tělem v úplné rovnováze a má ideální velikost. Pes stojí pevně na přímých předních bězích.
Hřbetní linie se pozvolna svažuje k silným svalnatým kyčlím. 
Při běhu dosahuje značné rychlosti a je velmi vytrvalý. 
Kromě toho musí být veselý, milý, dobromyslný, vyrovnaný, činný, temperamentní a neohrožený.


Hlava a lebka:
Zde je potřeba zdůraznit požadavek na výrazný stop mezi očima a od něj na příjemné stoupání lebky (klenba). 
Tyto vlastnosti – ve spojení s krátkou přední částí hlavy, tvary kolem očí a očima samotnýma – jsou jedny z nejdůležitějších pro chovný typ amerického kokršpaněla. Kostnaté tváře a příliš velká, těžká lebka ubírají psovi na kvalitě a dávají mu poněkud divný výraz. 
Oči amerického kokršpaněla jsou poněkud plnější; pokud jsou však příliš velké a vypoulené, je to jedna z nejošklivějších vad. 
Co se týká barvy očí, kromě čokoládově zbarvených amerických kokršpanělů, kteří mohou mít oči ve světlejším odstínu oříškové, platí základní pravidlo – čím tmavší, tím lepší. Přestože standard vyžaduje kulatou, dobře vyvinutou lebku, zároveň odsuzuje lebku příliš vyklenutou, což je trochu paradoxní. Lebka amerického kokršpaněla je sice zaoblená, ale není žádoucí, aby se tvarově podobala jablku.


Morda:široká a hluboká, čelisti kvadratické a souměrné. Horní pysk je plný a dostatečně dlouhý, aby překryl dolní čelist.
Vzdálenost od stopu ke špičce nosu je polovina vzdálenosti od stopu po temeno k týlnímu výčnělku.


Zuby: 
silné a zdravé; vyžaduje se nůžkový skus.


Čenich:
dostatečně veliký, aby byl v rovnováze s celým nosem. Dobře vyvinuté nozdry – typické pro loveckého psa.
U černých a černých s pálením je černý. 
U jiného zbarvení může být hnědý, játrový nebo černý, čím tmavší, tím lepší. Barva čenichu je v souladu s očním rámováním.


Oči: 
jsou kulaté, plné a hledí přímo vpřed. Tvar očí je mírně mandlovitý. Oko není malé nebo vypoulené.
Barva duhovky je tmavě hnědá, čím tmavší, tím lepší. Výraz je inteligentní, pozorný, milý, přitažlivý.


Uši:
svislé, dlouhé s jemnou kůží. Nesmějí být zavěšeny výše, než je spodní okraj oka. Jsou dobře osrstěny.
Ucho nasazené výše než v úrovni očí ubírá na kvalitě vzhledu hlavy a výrazu psa.

Krk a ramena: krk musí být tak dlouhý, aby čenich dosáhl snadno na zem. Je svalnatý, nesmí tvořit lalok.
Správná délka krku vždy zlepší obrysový vzhled psa, ale uvolněná kůže pod krkem amerického kokršpaněla velmi poškozuje.
Od ramen se krk zvedá pevně a v místě, kde se připojuje k hlavě, tvoří mírný oblouk. Ramenní lopatky by měly být čistě tvarované, se špičkami blízko kohoutku psa. V úhlu asi 45° by se měla lopatka svažovat dopředu a spojovat se s ramenní kostí,
čímž tvoří přibližně 90°úhel vůči loketnímu kloubu. Toto umožňuje psovi lehký a rozmáchlý pohyb.


Trup: je krátký, kompaktní, pevně svázaný a působí dojmem síly. Vzdálenost od nejvyššího bodu lopatky na základnu je o 15%
nebo přibližně o 5 cm více, než vzdálenost od tohoto bodu ke kořenu ocasu.

Hřbet: je pevný, mírně a rovnoměrně se svažující od ramen k nasazení ocasu. Jeho nejníže položený bod není níže než lokty.


Bedra: jsou dostatečně široká, aby hrudník obsáhl srdce a plíce, ne však tak široká, aby znemožňovala přímočarý pohyb předních končetin.

Žebra: musejí být dobře a hluboce klenutá. Kokr není nikdy dlouhý a nízký.

Americký kokršpaněl, to není jen srst a nádherný vzhled; měl by mít také stavbu a sílu sportovního psa.


Ocas: nasazený a nesený v prodloužení hřbetní linie, nebo je mírně výš, nikdy ne vzpřímeně jako u teriéra, a nikdy ne příliš nízko, aby nevzbuzoval dojem bázlivosti. Při jakékoli aktivitě psa se ocas neustále vesele pohybuje.


Končetiny a tlapky: Přední končetiny jsou rovnoběžné a přímé, s dobře vyvinutými kostmi a svalstvem.Mají pevně přiléhat k tělu. Při pohledu ze strany je loket přesně pod nejvyšším bodem lopatky. Záprstí jsou krátká a silná. Zadní běhy mají silné kosti a jsou dobře osvalené. Jsou dobře zaúhlené v kloubu kolen. Mají silná, zřetelná stehna. Kolenní kloub je pevný, nenaznačuje žádnou slabost, ať v klidu či v pohybu. Při pohledu zezadu jsou zadní běhy rovnoběžné. Tlapky jsou kompaktní, velké, zaoblené, s pevnými zrohovatělými polštářky. Nejsou vybočené ani vbočené. Hlezna jsou silná a blízko u země.


Srst: na hlavě krátká a jemná, na těle středně dlouhá s hustou podsadou.
Uši, hruď, břicho a nohy jsou dobře osrstěné, ne však natolik, aby srst skrývala přirozené linie těla a způsob pohybu nebo narušovala funkci loveckého psa. Velmi důležitá je jakkost srsti; srst musí být hedvábná, rovná nebo mírně zvlněná a musí být taková, aby se dala snadno udržovat. Příliš bujné, vlnité nebo zplstěné osrstění se penalizuje.

Zbarvení a odznaky: černá: solidní černá barevnost, včetně černé s pálením.
Černá by měla být smolně černá; hnědé nebo červenohnědé odlesky v srsti jsou nežádoucí. Malé množství bílé barvy na hrudi (nebo na krku) je přípustné, bílá na jiných místech těla by měla být důvodem k diskvalifikaci.
Ostatní jednobarevní jedinci: barva by měla být stejnoměrná, ale u delší hedvábné srsti je povolen světlejší odstín. Malé množství bílé barvy na hrudi (či na krku) je přípustné, bílá na jiných místech těla by měla být důvodem k diskvalifikaci.
Vícebarevní: dvě nebo více jasných barev, dobře ohraničených, z nichž jedna musí být bílá, včetně psů s pálením.
Základní barva v množství 90% a více by měla být důvodem k diskvalifikaci.
Pálení: může být od nejsvětlejší krémové až po nejtmavší červenou, rozsah pálení je omezen na 10% nebo méně celkové barevnosti zvířete;
větší rozsah odznaků je důvodem k diskvalifikaci. 
Umístění pálení: 1. jasná skvrnka nad každým okem
2. po stranách mordy a na tvářích
3. pod ušima
4. na všech končetinách
5. pod ocasem
6. na hrudi – není předepsáno

Nepřítomnost znaků na kterémkoli z určených míst diskvalifikuje.
Ty, které jsou zřetelně vidět a znaky na mordě, které se táhnou přes ni nahoru a spojí se, snižují ocenění.

Pohyb: Má typickou chůzi loveckého psa. Předpokladem pro dobrý pohyb je rovnováha mezi přední a zadní partií.
Pes musí mít takovou stavbu ramen a předních končetin, která umožňuje uvolněný a rozmáchlý krok, aby se vyvážila velká hnací síla jeho kyčlí
a zadních končetin. Jeho krok je koordinovaný, lehký a uvolněný. Přehnaná pohyblivost se nesmí považovat za správnou chůzi.

Výška: Ideální výška v kohoutku u dospělého psa je 38,1 cm, pro fenku 35,6 cm. Výška může být 1,3 cm nad nebo pod ideální mírou.
Pes, který přesahuje výšku 39,4 cm a fenka 36,8 cm jsou diskvalifikováni. Dospělý pes, který je menší než 36,8 cm a fena, která je menší než 34,3 cm jsou penalizováni. Výška se určí délkou svislé čáry od špičky lopatky k zemi. Pes stojí v přirozeném postoji, s končetinami rovnoběžnými s linií měření.


Diskvalifikace a vylučující vady: vícebarevní: 90% a více základní barvy; znaky pálení: rozsah pálení nad 10%, nepřítomnost znaků na kterémkoli z určených míst; výška: psi nad 39,4 cm, feny nad 36,8 cm.


Psi musí vykazovat dvě viditelně normálně vyvinutá varlata, nacházející se zcela v šourku.

Použité materiály: Frank Kane, Phyllis Wise „Kokršpanělé“, Dr. Bruce Fogle „Anglický a Americký kokršpaněl“



Úprava srsti Amerického kokršpaněla - v kostce

Před úpravou je potřeba psa vykoupat a vysušit fénem. Srst se rozčesává kovovým hřebenem s tupými konci zubů. S vlastní úpravou se začíná obvykle na hlavě. Hlava se stříhá el. stříhacím strojkem nakrátko; „ofina“ se zkracuje a upravuje efilačními nůžkami po směru růstu tak, aby neodstávala, ale pěkně přiléhala. Má-li srst přiléhat nesmí být příliš dlouhá, ale temeno nemůže být ani vyholené.

Na mozkovně se srst stříhá až po týlní hrbol. Od něj, rovnoměrně po obou stranách krku, se pokračuje ve stříhání šikmo dolů a dopředu až k vrcholu hrudní kosti. Při pohledu zepředu má tato krátce ostříhaná plocha na hrdle tvar písmene V.
Špička tohoto „véčka“ je v místě vrcholu hrudní kosti. Obě jeho větve ohraničující krátce ostříhanou plochu hrdla směřují souměrně vzhůru a dozadu k týlnímu hrbolu. Plocha hrdla přechází ve stejně krátce ostříhanou spodní čelist. El. stříhacím strojkem se ostříhá srst na nosním hřbetě, od nosu až po stop, a na obou stranách čenichu až k okrajům horních pysků.
Vystříhá se srst pod očima, mezi nimi se zkrátí na plošce tvaru obráceného písmene V. Vrchol tohoto „véčka“ zdůrazňuje žádoucím způsobem výrazný stop, obě jeho větve směřují k vnitřním očním koutkům.
Líce a partie pod ušima se stříhají nakrátko el. strojkem. Směrem dolů přecházejí do stejně krátce osrstěné plochy hrdla.
Srst u základen ušních boltců se ostříhá asi do 1/3 délky ucha (včetně osrstění na okraji) strojkem.
Stříhá se proti srsti a nejen na vnější, ale i na vnitřní ploše a na okrajích ušních boltců.
Ostříhaná plocha ucha má být hladká, krátce osrstěná. U základny se tím boltce zúží a zdůrazní se tak jejich délka. Srst na svrchní straně krku, na hřbetě, na bedrech, na zádi a bocích těla se upravuje na délku 1,5 až 2 cm trimovacím nožem, či efilačními nůžkami. 
Srst na bocích krku se musí pozvolna směrem dopředu zkracovat, aby vznikl plynulý přechod do krátkého osrstění na hrdle. Pozvolný a zcela nenásilný přechod se nejlépe vypracuje opět efilačními nůžkami a trimovacím nožem. Směrem dolů musejí boční plochy krku přecházet stejně plynule do plecí a delší srsti na hrudních končetinách. Osrstění na zádi přechází do krátké srsti v okolí řitního otvoru. 
Tato partie se nakrátko ostříhá strojkem zhruba do tvaru vzhůru směřujícího půlkruhu. 
Je třeba vypracovat hladké a plynulé přechody mezi delším a kratším osrstěním.
Hranice mezi různě upravovanými plochami se též vypracovávají efilačními nůžkami a trimovacím nožem. 
S trimovacím nožem je potřeba pracovat velmi opatrně, aby nevznikly nepěkné „díry“ v srsti. 
Srst na spodní části těla a na končetinách se příliš nekrátí.
Chlupy závěsu musí směřovat přímo dolů. Dlouhá srst nesmí odstávat a čnít do stran.
Aby splývala hezky dolů, je nutno ji při velmi bohatém osrstění přistřihnout efilačními nůžkami.
Podstříhává se zespoda tak, aby svrchní krycí srst zůstala neporušená. 
Délka srsti na svrchní straně ocasu a jeho bocích je stejná jako na zádi. 
Končetiny jsou dlouze a bohatě osrstěné. Srst na nich musí splývat dolů.
Má být rovná nebo lehce zvlněná. Vždy musí být dokonale udržovaná, bezvadně rozčesaná.
Nikdy nesmí být zacuchaná nebo dokonce zplstnatělá. Splývá s osrstěním spodní části trupu.
O srst na spodní části těla, a především na končetinách, je nutno každý den pečovat, aby byla stále čistá a lesklá. Je možné ji omýt a vysušit, ale nejvhodnější k tomuto účelu jsou speciální bezoplachové šampony pro psy. Na tlapkách je nutné přistřihnout osrstění tak, aby netvořilo „rousy“.
Hrany osrstění kolem tlap je vhodné lehce zaoblit. Též je nutné vystříhat zacuchanou srst mezi prsty.

Použití jakéhokoliv materiálu bez svolení autora je zakázáno
Divertimento kennel